Pastýř se psem, kozlem, kozou a dvěma ovcemi

Díla jednotlivých členů rozvětvené malířské rodiny Roosů, zejména jejich dvou hlavních představitelů Johanna Heinricha Roose (1631–1685) a jeho syna Philippa Petera, zvaného Rosa di Tivoli,umělecky činných ve druhé půli 17. století v Německu a Itálii, se těšila nebývalé pozornosti také sběratelů v českých zemích. I proto se dodnes ve fondech zdejších galerií a muzeí, zámeckých a klášterních obrazáren dochoval značný počet jejich prací, reprezentovaných zejména četnými pastorálními výjevy z italské římské Campagne a malbami se zvířecí tematikou.Větší počet obrazů, které lze více či méně průkazně spojit s jejich tvorbou, případně je určit jako parafráze a kopie jejich následovníků a napodobitelů, se nachází také v obrazové sbírce strahovského kláštera. Kromě ojedinělých kopií prací Johanna Heinricha Roose, jsou to zejména čtyři podobně koncipované, formátově totožné obrazy, které s atribucí Rosovi da Tivoli zaznamenává již na počátku 19. století rukopisný katalog klášterní galerie. K nim se řadí ještě rozměrnější kompozice tradičně, byť ne zcela přesvědčivě připsaná malířovu druhorozenému synovi Cajetanu Roosovi (Gaetano de Rosa)(před 1690–1770), stejně jako dvojice obrazů, zakoupených pro obrazárnu patrně v roce 1839, které vytvořil některý z následovníků Philippa Petera Roose.

Na rozdíl od převážné části maleb svého otce a mladšího bratra Johanna Melchiora (1663–1731), připadal v malířsky virtuózně malovaných obrazech Rosy di Tivoli menší podíl krajinářské složce. Dominantní místo v jeho výtvorech zaujímají podobně jako na otcových rytinách v popředí umístěná ležící nebo stojící zvířata, vyplňující větší část obrazové plochy.Podobně koncipované obrazy menších rozměrů, většinou neznačené a nedatované, malíř zřejmě vytvářel v prvních letech svého pobytu v Římě mezi léty 1680 až 1685 a jako východisko mu sloužily studijní kresby, které on a jeho otec vytvářel podle živých zvířat. Ovce a kozy, zachycené v nejrůznějších polohách a postojích, hlídají dřímající nebo spící pastevci a jejich psi.Idyla zobrazených pastorálních výjevů a poklidné obrazy zvířat, který z obrazů Johanna Heinricha Roose a jeho syna vyzařující, odpovídá nepochybně ideálům stoického způsobu života, tak jak je postuloval Seneca ve svých Epistulae morales. Kromě toho se velkého obdivu, vyjádřeného např. Johannem Wolfgangem Goethem v rozhovorech, které vedl se svým důvěrníkem Johannem Peterem Eckermannem, těšila schopnost a neúnavnost, s níž Johann Heinrich Roos zachycoval „prostomyslnou“fyziognomii zvířat i „střapatost“ jejich srstí, a to nanejvýš pravdivě, „jako by to byla sama příroda“. Tutéž charakteristiku je možné nepochybně použít i ve vztahu s obrazy zvířat jeho syna, který byl stejně „neúnavný v malbě srsti a vlny svých koz a ovcí“. K mimořádnému účinu značného počtu jeho kompozičně jen mírně obměňovaných děl přispívá osobité, velmi spontánní, i když poněkud rutinní malířské ztvárnění, využívající v partiích zvířecí srsti prudké tahy štětce smočeného v pastózní barvě. Pro svou příslovečnou rychlost, s níž Philipp Peter Roos své malby alla prima vytvářel, získal jako člen sdružení severských umělců žijících a pracujících v Římě (Bentvueghels) přezdívku „Mercurius“. Podle svého životopisce Arnolda Houbrakena byl totiž během pouhé půlhodiny,po níž trvala hra v karty schopen namalovat obraz se dvěma nebo třemi ovcemi a kozami a polopostavou staršího pastýře v obvyklém krajinném rámci, tj. obraz podobný těm, jaké představují strahovské kusy. Tuto svou oceňovanou schopnost, která vysvětluje značný počet prací, které jsou mu dnes zřejmě plným právem připisovány, prokázal v sázce, jejíž aktérem byl vedle švédského generála Roosa významný český aristokrat, císařský vyslanec, hrabě Jiří Adam II. Martinic. Tento strahovský obraz je výtvarně kvalitnější a v detailu pastevce mírně odlišnou replikou, či spíše prototypem kompozice, která byla zaznamenána v soukromé sbírce ve Frankfurtu nad Mohanem.

^{Text: Lubomír Slavíček}