Vlastní podobizna v alonžové paruce

Vlastní podobizna v alonžové paruce

Petr Brandl, kol. 1703

Brandl náleží mezi nejvýznamnější umělecké tvůrce období vrcholného baroka v Čechách. Vysoko ceněn byl již ve své době a kvalita jeho děl překračuje domácí rámec. Kromě maleb s náboženskými a historickými náměty, se věnoval portrétům a okrajově také žánrovým scénám. Na portrétu se Brandl vyobrazil se znaky své profese – paletou a štětcem – stejně jako na první dochované vlastní podobizně uložené dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze.

V době vzniku této tzv. strahovské podobizny, tedy někdy kolem roku 1703, byl Brandl dobře etablovaným a zadavateli vyhledávaným umělcem. Měl již za sebou zakázky pro přední šlechtické rodiny jako Šternberkové, nebo v západních Čechách Lažanské a Kokořovce z Kokořova. Jistá elegance a ležérnost jeho oděvu a módní alonžová paruka by mohla naznačovat období, kdy se mu finančně vedlo velmi dobře – respektive, nebyl ještě tolik zahlcen dluhy, jak tomu bylo po zbytek jeho života. Výraz umělce je hrdý a zdravě sebevědomý, vybraně pak působí podložení ruky s paletou druhou rukou. Skladba barev na paletě v podstatě odpovídá skutečně použitým při malbě vlastního portrétu. Malířský rukopis je oproti počáteční fázi tvorby již pastóznější a uvolněnější.

Východiskem Brandlovy portrétní tvorby byla především francouzská malba a její reprezentativní pojetí, jejíž estetika plně vyhovovala především aristokratickým objednavatelům v Čechách na konci 17. století. Produkci francouzských reprezentativních podobizen v čele s dvorním malířem Ludvíka XV. Hyacintem Rigaudem, se Brandl nejvíce přiblížil v Podobizně rytce J. S. F. Wussina (Oblastní galerie v Liberci) pocházející ze stejného období jako tato vlastní podobizna. V dalších dochovaných podobiznách – tzv. vídeňské (soukromá sbírka, Vídeň) a Vlastní podobizně s gestem počítání na rukou (Národní galerie v Praze), se již Brandl zachytil v podstatě civilně – tedy bez malířských atributů jako je paleta a štětce a spíše nežli o reprezentativní pojednání mu šlo více o zachycení jistého výrazu tváře a duševního rozpoložení.

Text: Andrea Steckerová