Historie klášterních zahrad
Strahovská zahrada vznikla na území, které věnoval kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.) v roce 1140 řádu premonstrátů k založení kláštera. Prostorné pozemky byly vhodné pro založení vinic a zahrad, část z nich pokrývala obora. Můžeme předpokládat, že v nejbližším okolí kláštera vznikly již v jeho počátcích opatská zahrada (pod obydlím opata), konventní zahrada (pod jižním křídlem konventu), zeleninová zahrada (v blízkosti hospodářského dvora) a bylinná zahrádka klášterního pečovatele o nemocné (na svahu za konventní zahradou).
Na Petříně byly už v době románské nalezeny vydatné zdroje pramenité vody, jež byly za opata Jana Lohela v letech 1586 – 1612 svedeny podzemními štolami do zahrady a klášterních budov a zajišťovaly tak celkovou závlahu. Konventní zahrada byla v té době osazována keři a květinami. Vedle konventní zahrady založil Lohel ovocný sad, začal také s chovem včel.
Ve snahách o zvelebování zahrady pokračoval jeho nástupce opat Kašpar z Questenberka, který nechal v letech 1613 – 1614 oddělit klášterní zahrady od nádvoří a hospodářských budov zdí. Pod opatství vystavěl letohrádek se salou terrenou a v jeho blízkosti kašnu s vodotryskem. Do okolí letohrádku nechal vysadit několik cizokrajných stromů, z nichž se turecká líska dočkala našich časů. Současně s Questenberkem působil v klášteře tehdejší podpřevor Armand Fabius, Belgičan, který si lásku ke květinám a zahradnickému umění přinesl z domova. Pod jeho vedením členové konventu sami pečovali o zahradu, vytvářeli symbolické obrazce z květin, jejich rohy osazovali ozdobnými cypřiši a zakrslými jalovci, z tvarovaných stromů upravovali loubí a besídky. Na nádvoří vysadili lípy. Na paměť přenesení ostatků sv. Norberta na Strahov v roce 1627 vysázeli na stráni
pod Peklem (za nynějším zahradním domkem) dvě stromořadí vlašských ořechů. Říkalo se jim Questenberkovy ořechy a alej se vysazováním nových stromů uchovala do nedávné doby. Vysázeny byly i jedlé kaštanovníky, jejichž historii dnes připomíná statný letitý jedinec poblíž kazatelny u Hladové zdi. Ve stejné době se také zavedlo pěstování šafránu v opatské zahradě.
V roce 1640 se stal opatem Kryšpín Fuk z Hradiště, jež dobudoval klášterní vodovod a chystal se dál zvelebovat vinohrady a zahrady. V tom mu však zabránila devastující válka v roce 1648 za švédského vpádu. Klášterní budova, vinice a zahrady byly zpustošeny a téměř zničeny.
Obnovitelem vinic a zahrad se stal Vincenc Makarius Frank, opat zvolený roku 1658. Nechal vysázet keře, stromy a vzácné květiny, založil dva skleníky při jižní zdi konventní zahrady. Mezi ně dal postavit kašnu a poblíž také sklep na zahradnické nářadí, nad kterým byl později postaven zahradnický domek. V opatské i konventní zahradě nechal založit růžové sady, pěstovaly se tu v tehdy tulipány, karafiáty a rozmarýn. Z ovocných stromů vysázel jabloně, hrušně, švestky, třešně, broskvoně, meruňky, kdoule a mišpule. Pěstovaly se i léčivé byliny, v zelinářské zahradě (na dnešním pivním dvoře). Při cestě ke kostelu sv. Vavřince na Petříně nechal Frank postavit zahradní pavilon a v jeho blízkosti v pískovcové skále grottu-umělou jeskyni.
Nastupujícím opatem byl Jeroným Hirnheim, jež nechal vysázet v opatské i konventní zahradě olivy a pro vinice dal přivézt sazenice z jihomoravských a mělnických vinic. Tehdy vznikla i sušárna ovoce, dnešní dům zahradníka. V dnešní Velké Strahovské zahradě byla tehdy postavena kazatelna a dvě poustevny, z nichž větší se zachovala dodnes.
Za Hirnheimových nástupců v roce 1682 započala velká přestavba Strahovského kláštera do 
barokního stylu, při které došlo i k přeměnám zahrad. Italský terasový styl (na svažitém terénu) se
setkal s francouzským stylem geometricky členěné zahrady. Zahrady byly v rozkvětu, bylo o ně do detailu pečováno. Při bojích o Prahu v roce 1742 bylo však téměř vše znovu zpustošeno a zničeno. Náprava trvala 40 let.
V 1. polovině 19. století se ve strahovských zahradách věnovala velká péče ovocnářství. Horní část zahrady byla zahradou ozdobnou, dolní část, porostlá stromy a vinicemi, zahradou užitkovou.
Počátkem 20.století byla oživena snaha obnovit zahradní architekturu a využít krásnou polohu k úpravě vyhlídek na město. Propracovaný projekt zahradního architekta Jaromila Slaměníka se však skrze špatnou finanční situaci neuskutečnil.
V 50. letech byly v konventní zahradě vysazeny dvě skupiny dubů sloupovitého tvaru (Quercus robur „fastigiata“) jež se staly během dalších desetiletí dominantou zahrady.
V 80. a 90. letech se ve Velké strahovské zahradě uskutečnila asanační, regenerační a pěstební opatření. V letech 1991 – 1995 byla na prostranství těsně pod Opatskou zahradou vybudována, podle návrhu architekta Otakara Kuči, plošina s krásnou vyhlídkou na město, spolu se čtyřmi malými terasami s plodící vinnou révou. Vyhlídka poblíž konventní zahrady byla rekonstruována a na ní instalována socha Panny Marie z exilu. S využitím pramenitých vod ze Strahovských štol byl vybudován zavlažovací systém pro zelené plochy velké části areálu.
V pozdějších letech proběhly dílčí rekonstrukce zahradních ploch, byly strženy staré skleníky a postaveny nové, po boku konventní zahrady byla založena malá vinice.
Došlo k posílení chovu včel, začalo se s výrobou vína z vypěstovaných hroznů, navázalo se na původní provázanost zahrady a kuchyně, která symbolicky využívá výpěstků zahrady – zeleniny, jablek, jablečného moštu, ořechů a bylinek.
Zdroje: Historie Strahovských zahrad, envis.praha
