Bl. Jakub Kern
Životem bl. Jakuba Kerna se prolínají spletité osudy evropské historie první poloviny 20. století. Narodil se 11. dubna 1897 ve Vídni a byl pokřtěn jako Franz Alexander. Bystrý a úplně obyčejný „kluk z Breitenseerstrasse“ pocítil už záhy povolání ke kněžství. Formaci zahájil v arcibiskupském semináři v Hollabrunnu, kde byl průměrně nadaným žákem s mnoha studijními těžkostmi.
Rok před vypuknutím první světové války vstoupil do třetího řádu sv. Františka. Do válečného střetu zasáhl osmnáctiletý Franz v říjnu 1915, kdy narukoval do roční dobrovolnické školy pro důstojníky ve Vöcklabrucku. Záhy se ocitl na italské frontě, kde jako voják věrně sloužící vlasti a císaři utrpěl 11. září 1916 vážná zranění. Odchod na zdravotní dovolenou mu však byl povolen teprve na jaře 1917 po půlroční strastiplné cestě vojenskými lazarety.
Díky nezpůsobilosti k vojenské službě se mohl vrátit do Vídně a začít se studiem teologie v tamějším semináři. Zkušenost s utrpením považoval za součást procesu zrání: „Trpěl jsem. Cítím se velmi šťastný, podobně jako po dobrém skutku a věřím, že nyní smím vstoupit do svaté síně kněžství alespoň trochu očištěný.“
Konec války a rozpad monarchie přivodil v nitru Franze Kerna hlubokou změnu, která vyústila v rozhodnutí nabídnout sebe a své povolání jako smírnou oběť za jiného: chce nastoupit na místo dr. Isidora Zahradníka, který opustil klášter na Strahově a vstoupil do nově vzniklé Československé církve husitské. Rozhodnutí stát se premonstrátem nakonec přivedlo Franze do kláštera Geras, ležícího blízko českých hranic, kde 18. října 1920 přijal řeholní jméno Jakub.
I přes podlomené zdraví je znám jako veselý a vlídný spolubratr. Když 20. října 1921 složil sliby na tři roky a vzdal se zbytku svého jmění, napsal svému příteli: „Podívej, teď mi už nic nepatří a nevěřil bys, jak jsem šťastný.“ O rok později byl s dispenzí vysvěcen na kněze. V noci před primicí ho postihlo chrlení krve. „Na zemi není žádná radost dokonalá, i když je to ta nejčistší a nejsvětější. Primiční den mi připadá jako Květná neděle. Vjezd do Jeruzaléma, především slavnost. Potom přijde velikonoční týden.“
Zbývající dva roky svého života prožil ve velkých bolestech a utrpení. Vzhledem k oslabení organismu musel podstoupit operaci bez narkózy. Vše snášel při vědomí, dokonce se ještě lékaři omluvil za tak obtížnou práci. Před přijetím viatika pronesl: „První a poslední svaté přijímání se má uskutečnit zvlášť slavnostně. Dnes bude mé poslední svaté přijímání. Věčné sliby budu už skládat v nebi.“
Jakub Kern zemřel 22. října 1924 v pověsti svatosti. Roku 1956 započal ve Vídni proces blahořečení, který byl úspěšně zakončen v Římě v červenci 1997. O velikonocích 1998 byly ostatky blahoslaveného přeneseny do kaple Jakuba Kerna před basilikou v Gerasu.