Zakládací listina strahovského kláštera

Zakládací listina Strahovského kláštera se nedochovala v originálu. Nejstarší známý opis pochází z roku 1410 a je neúplný. Jeho latinské znění bylo vydáno v edici Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (I, č. 156).

(Ve jménu Páně. Amen). Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich, z Boží milosti pokorný sluha olomouckého kostela, všem křesťanům jak nynější, tak budoucí doby. Protože podle znamenitého apoštola každý, kdo touží „zůstávati v Kristu, tenť má i sám tak choditi, jakž on chodil“ [I. Jan 2, 6], aby, když přijme skrze víru Krista jako obyvatele do srdce, mohl býti i sám chrámem Božím a příbytkem Ducha svatého, je slušné a spravedlivé, aby se ti, kdož jsou údy nejvyšší hlavy, připodobnili své hlavě i svatostí života a čestností mravů a honosili se, že duchovním životem tvoří s Bohem jednoho ducha. Neboť na jeden každý článek křesťanského náboženství je přemnoho vzorů svatých otců předcházejících příkladem, že se jedni na hoře rozjímání z lásky k hledání pravdy povznášejí v mysli k Bohu, druzí však, spojeni příbuzenskými svazky, neupouštějí pro pouto té lásky, kterou je příbuzný milován, od zbožných skutků; a když se přízní Boží všichni věrní horlivě snaží ty skutky následovat, každodenně se staví chrám pravého Šalamouna z kamenů v přítomné době jemně opracovaných údery a těžkostmi ne v této [pozemské] Sýrii, nýbrž v onom nebeském Jeruzalémě bez zvuku kladiva a sekery.

A tak, když jsem toto v mysli pečlivě rozvažoval a pozoroval, že po cestě Boží jedni jdou tak, druzí onak, já Jindřich, z Boží milosti nehodný sluha olomouckého kostela, zatoužil jsem, abych byl včleněn mezi syny Boží, a uvažoval jsem i o tom, jaké dary bych dal za hojné dary Bohem mi udělené; a proto jsem začal ve starostlivém rozjímání pátrat, který způsob života by byl nejvhodnější, abych mohl šťastně kráčet ve stopách svatých kněží, do jejichž řádu mě, třebas hříšníka, povolal Bůh. A vskutku v tom přemýšlení, v tom vzrušení planoucího ducha přišlo mi, jak doufám, vnuknutím Božím na mysl, abych se vydal na zbožnou pouť do Jeruzaléma navštívit slavný hrob Páně a ostatní svatá místa a na místě, kde stanuly jeho nohy, pomodlil se k Pánu svému Ježíši. A když jsem se tam s pomocí Boží milosti dostal a na svatých místech nějaký čas pobyl, častěji jsem si opakoval onen výrok svatého Jeronýma: „Je chvalitebné, ne že jsi v Jeruzalémě byl, ale že jsi v Jeruzalémě dobře žil“, a vnuknutím Boha, od něhož všechno dobré vychází, jsem si umínil, abych svlékl starého člověka s jeho skutky a v spravedlnosti a svatosti pravdy oblékl nového, který byl stvořen podle Boha, a abych se snažil pod řeholí svatého Otce Augustina v řádovém rouchu sloužit Bohu. A tak když jsem oznámil přání své mysli jak panu patriarchovi, tak všem bratřím u hrobu našeho Vykupitele v témž řeholním rouchu Pánu sloužícím, dosáhl jsem toho, po čem jsem toužil, a vzav na sebe na místě našeho vykoupení roucho svatého života, pospíšil jsem vrátit se domů.

Zatím spravoval Pražský kostel důstojný biskup Jan, svatostí života vynikající a ve veškeré počestnosti mravů znamenitý. Ten, dozvěděv se o touze mé vůle, jakož byl muž bohabojný, zbožně skrze nás obětoval Bohu statky a ostatní potřebné věci na stavbu příbytku pro bratří toho řádu. A ačkoli předčasná smrt předčasně urvala hojnější ovoce jeho dobré vůle, přece neumenšila, jak věříme, jeho zásluhu před očima velebnosti Boží, které každé srdce je otevřeno a k níž každé přání hovoří.

VladislavA tak když v krátké zatím době odešli z tohoto světa jak český vévoda blahé paměti pan Oldřich, tak svrchuuvedený důstojný pražský biskup, zaujali, byvše na jejich místo řádně zvoleni, slavný kníže Vladislav sídlo otcovského knížectví a pan Ota, muž v Kristu ctihodný, stolici pražského biskupství. A ti, osvíceni milostí Ducha svatého, velmi ochotně si přáli dostavět dílo Boží a projevovali radost nad tím, že v jejich dnech jak počtem, tak zásluhou přibývá lidu sloužícího Bohu, a proto si žádali knížecí štědrostí dát pevný základ tomuto místu, na které také přemnoho potřebných věcí v bohatě plynoucí dobročinnosti věnovali jak pan vévoda a důstojná a Bohu oddaná paní vévodkyně, tak svrchujmenovaný pan biskup.

A aby toto všechno nemohlo být v budoucnosti žádným úskokem od toho místa odcizeno, potvrdili to pan vévoda zněním knížecí listiny a pan biskup vyhlášením věčné klatby. A protože bylo hodno, aby jako tam řízením Božím vzrůstala zbožnost řeholních mužů, aby tak, ba ještě více měla v něm vzrůstati řehole svatého života a klášterní dokonalosti, začal jsem v starostlivém rozjímání pátrati, odkud by se takové osoby pro to místo přízní Boží obstaraly. Protože se pak o steinfeldském klášteře rozšířila častá pověst a nás uvědomila, že jak pan probošt, tak všichni bratří pod řeholí svatého Augustina Pánu tam rytěřující i mezi vynikajícími muži toho řádu září jako světla na klenbě nebeské, zatoužil jsem, abych zasloužil dostat z jejich svaté a Bohu milé společnoszi opata s konventem, poprosil jsem o ně pana probošta a obdržel jsem je a odevzdal jsem jim s pomocí Boží správu toho místa. A aby se všechno darování tomu místu jak knížat naší země, tak ostatních dobrých Kristových věrných a také svrchuuvedené ustanovení naší nepatrnosti stalo na věky platným, požádal jsem, aby bylo potvrzeno listinou našeho pána svaté Apoštolské stolice, nejvyššího biskupa, a utuženo vyhlášením věčné klatby, a dosáhl jsem toho.

Obdarování pak toho kostela je toto: Jan, pražský biskup, dal celý svůj majetek, který měl ve vesnici Lochenicích a který tamtéž koupil od svého příbuzného jménem Mstěna a jeho synů a jiných příbuzných, a země, které získal od zbožného vévody Vladislava, a újezd, řečený Skalka; v Lužanech celou vesnici s celým lesem Mezným a tamže Újezd až k hlídce, které se ve zdejším jazyce říká „stráže“; ve Veliši majetek, který tamže koupil od Beneše, syna Markova; v Černoticích co měl; v Rašíně celou ves s lesem; tamže daroval kobyly, kterým říkáme chovné; v Třebnouševsi zemi na popluží; v Hořicích polovici vsi Hradiště a les; v Chudonicích co měl; a v téže vsi daroval Myslibor a jeho manželka zemi na tři popluží. Týž biskup ve vsi Libonicích daroval, cokoli měl; v Jenišovicích celou ves; v Nedělišti zemi; v Konicích zemi. Čeleď biskupa Jana: Muniš, Radovan, Utěcha, Ratva, Malava, Maňka, Bohumila, Mošna, Milgost, Branka, Čichta, Agta, Pivoňa, Haňata, Nepřivad, Moravka, Toma, Mstiš, Boletag.

Toto pak jest, co daroval vévoda Vladislav, zbožný a vznešený zakladatel řeholní čistoty v celých Čechách, se svou manželkou, paní Gertrudou, zbožnou matkou kněží, mnichů a všech sirotků, za spásu své duše bratřím a sestrám sloužícím Bohu a svaté Boží rodičce i svatému Augustinovi: dvě stě denárů z mince každý den sobotní; svůj dvůr Radonice s veškerým příslušenstvím, totiž vesnicemi, sluhy, služkami a jinými rozličnými jejich příslušnostmi. Jména pak sluhů jsou tato: Buš, Miloň, Blaž, Oňata, Všan, Ban, Drugan, Jakub, Bohdan, Ostoj, pastýř kobyl, Čelek švec, Modlák, Nedoma, Lubata, Radosta kovář, Dědoň, Straš jsou soustružníci nádob. V téže vesnici se do služebnosti dobrovolně poddali: Gradata, Cudař, Bohdan, Božepor, Gogol zahradník, Vlkoň, Bohuta, Soběstoj. Toto pak jsou voláci: Buďata se čtyřmi jinými, Peztek se třemi jinými, Utěch s dvěma jinými, Žirák se čtyřmi jinými, Lutoň s dvěma jinými, Goliša, Mikeš, Bula služka, Naděj, Bohdan. Ve vesnici Orasicích čtyři země, v Lahovicích země, v Hřivčicích 20 zemí, ve Vrbně Srn oráč a šest zemí. Týž vévoda také daroval vesnici Chyšku za duši Michaelovu a Lašovice dvojí, dal také vesnici Ouhonice s touto čeledí: Běl se čtyřmi jinými, Radák, Postan se čtyřmi jinými, Křižan se sedmi jinými, Modliboj se třemi jinými, Chropoň, Radosta, Dobrotag, Bohdan se třemi jinými, Božana služka s dvěma jinými, Lýsek s čtyřmi jinými, Borek s druhem, Vácemil, Dalata s pěti jinými, , Dievek, Přěmil s čtyřmi jinými, Bieška s třemi jinými, Milejší, Nubil s třemi jinými, Pomněn, Krátký s třemi jinými, ves Holonohy a Lovosice s jedním hájem, Na Konopnici, Telčice, které jeho otec za sto...

Zbytek listiny chybí.

Český překlad: Letopis Vincenciův a Jarlochův, Praha 1957, s. 188-190