Přenesení ostatků svatého Norberta QR

Papež Pavel VI. pronesl památný výrok, ve kterém se praví: „Řehole žijí a vzkvétají do té doby, dokud v nich trvá a působí duch zakladatele.“ Tato slova jsou prorocká pro dnešek a jejich platnost se ukázala i v dějinách. Magdeburk, místo odpočinku sv. Norberta, bychom mohli nazvat druhým Prémontré, alespoň za života zakladatele. Vždyť jako Norbert založil Prémontré, tak se stalo i v případě magdeburského proboštství, v jehož čele sám Norbert nejprve stál. Také předpisy tohoto kláštera byly v lecčems odlišné od prvního založení (jiný šat, liturgie magdeburské katedrály). Celá saská cirkárie se tak chápala jako „ordo in ordine“. Spory saských premonstrátů s ústředím v Prémontré ukončila až generální kapitula r. 1239, kdy došlo ke kompromisu a sasská cirkárie posílala jednou za tři roky do Prémontré probošta, který formálně slíbil poslušnost.

Norbertova smrt 6. června 1134 byla vnímána nejen uvnitř řádu, ale jako velký muž a duch své doby byl Norbert znám v celé říši. Svědčí o tom kupříkladu zápisy v nekrologiích po celé střední a západní Evropě. Premonstráti hned po smrti označovali svého zakladatele jako svatého či blaženého. K tomu jistě přispěla i tvrzení, že se jeho tělo po smrti vyznačovalo krásným zjevem a vycházela z něj příjemná vůně. Liturgický kult však nebyl světci oficiálně prokazován (v tom byli premonstráti vždy hodně zdrženliví). K oficiálnímu potvrzení svatosti Norberta ze Xanten si museli členové řádu počkat několik staletí, na rozdíl od např. Bernarda z Clairvaux, Františka z Assisi, nebo Dominika de Calaruega, kteří byli brzy po smrti kanonizováni. Norbertova kanonizace se uskutečnila až na intervenci generálního opata Jeana Despruets. Na základě jednání generálního prokurátora a pozdějšího verdunského biskupa Nicolase Psaume, který našel v římských archívech zbytky jednání o Norbertovo svatořečení z dřívějších dob, jež však nebylo dokončeno, bylo za pomoci protektora premonstrátů kardinála Boncompagni docíleno 28. července 1582 vydání papežského breve „Immense divine sapientiae“ tehdejším papežem Řehořem XIII., kterým schvaloval liturgický kult sv. Norberta, biskupa a vyznavače.
O dalších osudech magdeburského proboštství „Unser Lieben Frauen“ se zmíním jen v krátkosti. V polovině 15. století dochází k takovému úpadku, že se arcibiskup rozhoduje klášter úplně zrušit (kanovníci nebyli ochotni přijmout reformu a raději se rozešli). K tomu sice nedošlo na zásah samotného vizitátora, augustiniána Jana Busche, který to odůvodnil tím, že se sluší, aby místo ozdobené ostatky zakladatele zůstalo v rukou jeho řádu. K reformě sice došlo, ale další vývoj v podobě války mezi šmalkaldskou a katolickou ligou a následně nástup protestantismu ve městě i v obsazování povinného místa kazatele augsburského vyznání vedl ke snaze získat z už protestantského města ostatky světcova těla a přenést je do některého z našich klášterů (takové pokusy byly podniknuty ze Steinfeldu, Bonne-Esperance, Antverp a ze Strahova za opata Lohela). Klášter P. Marie byl opravdu neklidným místem. Tak například komise, kterou 6. června 1572 vyslal administrátor arcibiskupství markrabě Jáchym Friedrich, měla zavést evangelickou bohoslužbu a odstranit papeženské modlářství. V protokolu této komise se mj. praví: „Jelikož mnoho záleží na tom, aby prosté osoby měly v klášteřích vždy pohotově pro křesťanské poučení knihy čistého obsahu, nechť každý klášter opatří za své peníze především jiným tyto dobré knihy k četbě: latinskou a německou bibli, dále domácí postillu ctihodného pana doktora Luthera a „souhrn křesťanského učení“ od p. Filipa Melanthona, dále německý žaltář nebo zpěvník, které byly vytištěny ve Frankfurtu nad Odrou. Naproti tomu ať jsou odstraněny všecky podezřelé a papeženské knihy.“
K dalším zajímavým nařízením jeho Knížecí Milosti byla reforma hábitu řeholnic, které napříště měly nosit místo kornetu, „který jakž různým způsobem nastrojený nosívají, nemálo se přetvařují, jakmile jsou však o samotě, hned jej odkládají, pak tedy je záhodno, aby byl zaveden úctyhodný závoj bez kudrlinek, aby se řeholnice nelišily od ostatních křesťanských matron.“ Pozdější katolický probošt u sv. Anežky v Magdeburce Martin Stricer, jenž byl též účasten vyzdvižení Norbertova těla, popisuje uvádění těchto knížecích artikulů ve skutek ne jako „reformaci“, ale jako „deformaci“. Pod vlivem protestantské většiny a rozhodnutím dómské kapituly byl prvním protestantským proboštem v klášteře Naší milé Paní potvrzen Adam Löder. Právě za jeho působení se přihodilo 27. září 1598, že byl devíti členům kláštera (katolického vyznání) náhodou či úmyslně podán z klášterní kuchyně otrávený nápoj. Všichni až na jednoho po několika dnech zemřeli. Tyto události zde poznamenávám ne pro pobavení, ani ke zpestření výkladu, ale proto, že situace kolem vyzvednutí ostatků musela být nutně hodně napjatá.
Pro přenesení ostatků se nasadil generál řádu Jean Despruets, ale bezvýsledně. Musela proto přijít až tvrdošíjná povaha Lohelova nástupce Kašpara Questenberka a příhodný čas. Ten se naskytl poté, co císařské vojsko pobývalo u Desavy, v kraji kolem Labe. Opat měl velmi dobrou pozici k vyjednávání a mocnou přímluvu na císařském dvoře ve Vídni. Jeho bratr Gerard byl generálem a blízkým přítelem generála Valdštejna a druhý bratr Heřman byl tajným radou a sekretářem dvorské kanceláře ve Vídni. Questenberk se vydal za císařem a dostalo se mu vlídného přijetí. Vybaven pověřovacími listinami pro dómskou kapitulu (té byl podřízen klášter P.Marie), magdeburský senát a císařského komisaře Jana Aldringera, dostal záruku i v ozbrojeném doprovodu. Po rozvláčných vyjednáváních s kanovníky kapituly, které podnikl Aldringer, čekal Questenberk na výsledek v Desavě. Není bez zajímavosti, že k podpoře svého plánu získal jak generála Valdštejna, tak i velitele císařského dělostřelectva, hraběte Jindřicha Schlicka. Do Magdeburku vstoupil průvod vyjednavačů 22. února 1626, ale jednání byla neúspěšná. Dokonce i obyvatelstvo se začalo bouřit, takže opat byl nucen město opustit. Je smutnou ironií dějin, že po pěti letech císařské vojsko pod vedením Tillyho za strašného krveprolití město dobylo zpět.
Opat se však nevzdal a po měsíci se vrátil už s příslibem senátu, že světcovo tělo může odvézt. Byl však zahnán vojáky Kristiána Viléma, administrátora arcibiskupství, který byl císařovým nepřítelem (popis akce vedoucí k získání ostatků je velmi dramatický). Pro posouzení citace ze Strakovy monografie (str.40, 2. odst.) Po dalším marném vyjednávání se Questenberk vrací zklamán na Strahov. Tady jej zastihnou dva listy od Aldringera a Schlicka, ve kterých líčí úspěchy císařských vojsk v bitvě u Rosslavy 25. dubna a připomíná vhodnou dobu pro vyvíjení tlaku na magdeburské měšťany ve věci sv. Norberta. Z dopisu je zřejmé, že generál Valdštejn se u obou pánů netěšil dobré pověsti a jako vojevůdce se choval despoticky. O dalších událostech se dovídáme opět z Questenberkova pramene „memoriales“. Opat si na císaři vyžádal nové doporučující listiny pro městskou radu, dómskou kapitulu a další. Zatím čekal na příznivé zprávy od Aldringera a Schlicka; ty však nepřicházely. Přesto se opat Kašpar v doprovodu doksanského probošta Kryšpína vydal 24. července na cestu. Ani tato cesta však nebyla úspěšná. Po mnohém vyjednávání a spíše oddalování ze strany konventuálů v magdeburském klášteře nedošlo k výraznému posunu. Členové klášterní komunity byli však také ve svízelné situaci, jak nám to sděluje protokol z jednání na radnici: jsou za vše pod ztrátou života zodpovědni a bylo jim uloženo, aby klášterní bránu dobře střežili, a rovněž pohrozeno, že budou za nohy pověšeni, kdyby k vydání těla svolili. Rozmrzelý opat se po čtrnácti dnech vrací zpět na Strahov. Po dalších událostech (porážka dánského krále a jeho spojence Kristiána Viléma u Luteru) dochází ke změně politické situace a magdeburští jsou vydáni na milost císaři. Questenberk dostává další možnost a snad jen díky jeho horlivosti se odhodlává k další cestě a spolu s sebou bere doksanského probošta Kryšpína Fucka. 2. prosince přijíždějí do Magdeburku. Vyzdvižení Norbertova těla popisuje jak opat Questenberk, tak luterský farář magdeburského senátu. Oba popisy se shodují a opatovo líčení je až dojemné (in: Straka: op. cit, str.70). Když sňali kámen, objevili neporušené ostatky. Sebrali všechny až na nejjemnější prášek. Zlatý Norbertův prsten prý sám vklouzl na Questenberkův prst jako potvrzení správné volby, kde má být tělo zakladatele uloženo. Po přenesení ostatků se po 57 letech ozývají první námitky, že ostatky nejsou pravé. Za tímto tvrzením stál tehdejší protestantský probošt Filip Müller, který ve své disertaci 18. 10. 1683 v Jeně tvrdí, že do Prahy se omylem dostaly ostatky desátého magdeburského arcibiskupa Jindřicha I. Spor byl vyvolán kolem nálezu úlomku z jeho náhrobku v hrobě, který patřil Norbertovi pod oltářem sv. Kříže. Námitky se dají vyvrátit už svědectvím měšťanů i řeholníků, kteří tvrdili, že s hrobem (tedy Norbertovým) nebylo hýbáno. Questenberk se sám o tom přesvědčil. Hrob byl bez poškození otevřen, k žádnému rozbíjení náhrobku nedošlo a ostatky byly naprosto neporušené (muselo tedy jít pouze o přenesení, o němž hovoří bl. Hugo před svou smrtí 1164). Navíc další tradice magdeburských byla živá a na pravosti ostatků Norbertových trvala. Námitky byly tedy spíše namířeny proti zpupným Čechům než proti ostatkům jako takovým.
Průvod s drahocennými relikviemi dorazil 11. prosince do Doksan, kde byly prozatím uloženy. Questenberk sám jel poděkovat císaři za podporu a pozval ho na slavnost přenesení. Zároveň bylo stanoveno datum tohoto aktu na 2. květen, což to nebylo náhodou. V daném termínu se totiž měla konat generální kapitula řádu a Questenberk chtěl všechny pozvat na slavnost do Prahy. Generální opat však v časové tísni rozhodl jinak. Přesto se oslav zúčastnilo mnoho zástupců našich klášterů v dnešním Rakousku, Německu a Belgii. Kardinál Harrach vydal 27. dubna dekret, na jehož základě vyhlásil Norberta za českého patrona. Zde se ještě krátce zastavme. Norbert byl uznávaným apoštolem Antverp, saské země v čele s Magdeburkem, primasem Němců, ale co jej spojovalo s Čechy? Německý autor Kaspar Elm toto Norbertovo povýšení mezi patrony české země nevidí jako logické východisko úcty a norbertinského kultu (Norbertus triumphans), ale jako triumf Habsburského domu, k velmi loajálním vztahům k němu se ani Kašpar Questenberg netajil. Snad nás může zarazit i triumfálnost oslav, která však byla pouze odlišným druhem zábavy, než jak ji známe dnes. Ale zpět k průběhu oslav.
Průvod z Doksan do Prahy vyšel 1. května a byl velkolepý. Zúčastnilo se ho velké množství duchovenstva, řeholí, šlechty, měst a mnoha dalších korporací (darem byla rakev na ostatky z cedrového dřeva od prezidenta královské komory hraběte Viléma Vřesovce z Vřesovic, dále 20 praporů od nejpřednějších osobností českého království ad.) Přes noc zůstaly ostatky v Týnském chrámě, kde se střídaly na modlitbách jednotlivé řády. Druhý den bylo světcovo tělo v ještě větším průvodu přeneseno na Strahov. U staroměstské radnice čekalo na průvod symbolické uvítání Norberta Čechií, která mu symbolicky darovala své srdce. Z výšin sestupovali pomocí mechanických strojů zemští patronové a nabízeli sv. Norbertovi prázdný trůn. Na Malé Straně čekala na průvod další imitace brány a na ní se mechanicky pohyboval sv. Norbert. Nechyběly živé sochy, řada symbolů a alegorií (mezi nimi např. umělé návrší hory Sion s palmovým hájem před strahovskou bazilikou). Když průvod přicházel k bazilice, zazněly fanfáry a zpěv: „Přišel, přišel sv. Norbert na horu Sion, kterou miluje, pospěšte si národové a vyjděte mu s jásotem vstříc.“ Podle některých historiků nezažila Praha v té době větší podívanou; větší událostí byla snad jen poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí.
Tělo sv. Norberta bylo zatím uloženo na hlavním oltáři. Opat Questenberk nechal ve středu hlavní lodi postavit kapli, která byla obehnána mříží a bylo do ní dobře vidět. Nad ní byla r. 1633 zbudována veliká dřevěná koruna. Bulou papeže Urbana VIII. bylo zakázáno rozdávat části světcova těla a bylo stanoveno, že přenesení bude slavnostně připomínáno každých padesát let. Roku 1742 při obléhání Prahy císařskými byla dělovou koulí rozražena velká dřevěná koruna nad kaplí. V nejistých časech putovala schránka s ostatky na hlavní oltář, později byla zazděna v zimním refektáři, za války r. 1805 byly ostatky ukryty v kryptě bratří. Opat Milo Grün nechal ostatky přenést r. 1811 na hlavní oltář. Při opravách kostela v r. 1873 dal opat Vojtěch Hron přenést ostatky do kaple sv. Voršily (dnes sv. Norberta), kde zůstávají až dodnes. Během druhé světové války byly ostatky ukryty pod malým kůrem a zazděny. Nově zaznělo Te Deum po prvních, pro Strahov rušných květnových dnech roku 1945, kdy se bratři v čele s opatem po nuceném vystěhování vrátili do kláštera.
Norbertovo tělo odpočívá ozdobené v rakvi tak, jak jej k přenesení upravily sestry v Doksanech v zimě 1626-7. Je to jakýmsi vyjádřením i naší přináležitosti (stabilitas) k tomuto místu, jemuž se tak dodává vnitřního smyslu v pokračování ducha založení tímto mimořádným člověkem, kterým Norbert v pozemských dějinách byl a v řádu věcí nadpozemských zůstává.

Fr. Gereon, O.Praem. (text přednášky pronesené na kapitule terciářů na Strahově, 24. 2. 2001)