Z dějin restaurování Svatokopeckého areálu

Historie místa, zvaného Svatý Kopeček, je plná změn, proměn, obnov, transformací a substitucí. Vždyť již nejstarší kaple, posvěcená na tomto místě 3. dubna 1633, byla počátkem padesátých let sedmnáctého století důkladně obnovována po devastaci, kterou prošla při nájezdu Švédu do zdejšího kraje roku 1645. K zásadní změně dochází mezi lety 1669, kdy byl položen základní kámen dnešní baziliky, až 1677, kdy skončila její výstavba a původní kaple byla zbořena.

S blížícím se datem stého výročí vzniku poutního místa a s tím spojené korunovace milostného obrazu Panny Marie bylo rozhodnuto o další zásadní obnově celého poutního areálu. Úpravy, prováděné v letech 1721 – 1732 znamenaly pro interiér výměnu všech oltářů včetně hlavního, demontáž gigantické dřevěné kazatelny a výrobu nové. Rovněž tak stěny pokryly nové pilastry z umělého mramoru. Došlo i na malířskou výzdobu. Stegerovy malby v pendativech a dvou bočních stěnách v kapli sv. Jáchyma a sv. Josefa nahradil Jan Kryštof Handke novou freskou. Podstatnou proměnou také prošla štuková výzdoba. Do té doby střídmý kolorit plastické výzdoby v odstínech bílé barvy, akcentované pouze v detailu okrem a zlacením, tak je známe například z výzdoby dominikánského kostela St. Maria Rotunda ve Vídni, nahradila nadmíru barevná kompozice. Ta dokonale a v koncepci, kterou můžeme v nadsázce nazvat horror vacui, pokryla snad do posledního centimetru čtverečného veškeré plochy štuků i stěn. Vše doplnily bohaté malované festony a girlandy, tvořené pestrobarevnými květy a ovocem. Slovy historického pramene „Nešetřeno ani zlata, ani stříbra, ani mramoru, ani štuku..“ Podstatné změny v první třetině 18. století doznal též exteriér, kde se ke křídlům rezidencí, zbudovaných již roku 1714 připojila nová koncepce průčelí baziliky a také sochařská výzdoba římsy. Třeba rovněž zmínit úpravu zadních částí, kde byly postaveny ambity a kaple Jména Panny Marie.

Zrušení patronátního premonstrátského kláštera na Hradisku 1784 znamenalo pro Svatý Kopeček mj. ztrátu finanční podpory v pravidelné a nákladné údržbě, jež tento areál potřeboval. Dotace přicházely pouze v náboženského fondu s ročními 400 zlatými a výnosem z několika polností. Odňata byla rovněž "Rosenthalská" nadace, z níž mohly být opravy placeny. Bazilika, kam přes zákazy a omezení nadále proudily davy věřících, trpěla provozem při nedostatečné stavební péči. To ovšem znamenalo její postupné chátrání. Téměř padesát let po zrušení kláštera 1832 připadala stoletá památka korunovace obrazu a obnovy budovy. Nejen že se nekonala žádná slavnost, ale nadto byl kostel v dezolátním stavu. To dokládá proslov, s nímž uvítal 21.9.1834 zdejší farář Ignác Halbich císařovnu Karolínu Augustu, když mj. řekl: ..“ Tentoť jest nejradostnější den mého života…. – jest to však zároveň i nejdůležitější okamžik pro tento můj ubohý kostel, jenž jest již blízek spustnutí.“ . Plánovaná odložená oslava stoletého výročí se nakonec vůbec neuskutečnila z důvodu havarijního stavu areálu.

Zásadní pak bylo rozhodnutí strahovského opata Jeronýma Josefa Zeidlera roku 1844, aby správu Svatého Kopečka převzali strahovští premonstráti. Ještě téhož roku šlo ze Strahova na opravu 5000 zlatých. Od roku 1846 se naplno rozběhly opravy budova a náklad na ně se zvýšil na 7.000 zlatých. Dozorovali jej strahovští duchovní, uvedení sem 8. listopadu 1846. Strahovský opat Zeidler pak pravidelně poskytoval značné prostředky na obnovu, zahrnující jak stavební práce na exteriérech, tak interiéru.

Součástí oprav se stalo očištění malířské a plastické výzdoby baziliky, prováděné kolem roku 1856. Šlo o razantní čištění v intencích tehdejších technologických postupů, jež více než v pietní přístupu bylo vedeno snahou o maximální optický účinek, tedy zesvětlení prostoru. Práce prováděl dosud blíže neidentifikovaný štafír Jan Fabel, jehož signatura byla objevena při restaurátorských pracích v roce 2007 nad římsou v kapli sv. Jáchyma.

Roku 1891 pracuje na očištění freskové výzdoby svatých schodů a dalších prostor litomyšlský dekoratér Jarolím Štajntejnský. Jeho signaturu s datací 24.7.1891 objevil v roce 1931 malíř Janša.

Po kompletním očištění stříbrného tabernáklu hlavního oltáře roku 1894, jenž byl rozebrán a opraven v pražské zlatnické dílně Jana Tenglera, započala roku 1903 nákladná oprava interiéru. S renovací se započalo v prostoru chóru a varhan, odkud byl relativně dobrý přístup k výzdobě. Prací se ujal šternberský malíř Gustav Přeček, který předtím opravoval malby v řadě převážně venkovských kostelů na střední a severní Moravě. Výsledek jeho práce zhodnotil v červnu toho roku olomoucký konzervátor vídeňské Centrální komise památkové péče profesor Josef Kachník, když do Vídně sděluje:

„Ačkoliv se štafírování zdá přiměřené a dobře provedené, nelze rozhodně souhlasit s polychromií andělů na varhanách, chórovém zábradlí a na postavách andělů nesoucích chór. Tyto postavy jako všechny ostatní v kostele byly původně bílé. Podnikatel opravy Gustav Přeček natřel obnažené části těl nepřirozenou červenavou tělovou barvou, přehozy modří, zeleně, lila, a sice skoro každou postavu jinak, takže původní, z postavení figur symetrie byla zničena. Stejně byly polychromovány čtyři sochy evangelistů v nikách čtyř pilířů v křížení mezi lodí a presbytářem. Další porušení harmonie a symetrie tohoto uměleckého celku musí býti všemi prostředky zamezeno.“ Dále navrhuje zakročit Centrální komisí u generála řádu premonstrátů, tehdejšího opata Zikmunda Starého na Strahově, aby při renovaci kostela byl zachován původní charakter vnitřní výzdoby v celku i detailech. Současně doporučil, aby:
a) všechny figury andělů a světců v celém kostele byly ponechány v původní bílé barvě a aby jejich restaurování bylo svěřeno sochaři a ne štafíru G. Přečkovi,
b) aby fresková malba v bočních kaplích a na klenbě byla restaurována v původní barvě zručným malířem, snad Urbanem z Prahy,
c) aby štukatérské a mramorářské práce byly zadány odborníkům – snad firmě Erezio a Giavini, poněvadž je to italská práce a musí být obnovena v svém původním způsobu, nemá-li být charakter barokní památky zničen,
d) aby probošt kostela byl vyzván vyžádati si ke každé restauraci rady konzervátorovy.

Po této zprávě pak skutečně následoval dopis strahovskému opatovi, v níž šéf vídeňské Centrální komise profesor Alois Riegl vytýká, že práce byly započaty bez předložení programu restaurování a realizátoři oprav nešetří barokní ráz stavby. Opat je žádán o zastavení prací a o zaslání podrobného rozpisu dalšího programu. O půldruhého měsíce později však již profesor Kachník do Vídně Rieglovi sděluje: ..“že se shodl s proboštem a malířem Přečkem o tomto způsobu dalších oprav, aby na barokním charakteru kostela nebylo ničeho měněno... Oltářní obraz Navštívení P. Marie od J. Spilberga se zbaví etherem fermežového povlaku, impregnuje lehce makovým olejem, aby kolorit vystoupil, na to se olej plátěnými hadříky s povrchu vysátím odstraní, aby se ztratil lesk. Freska na klenbě presbytáře od vídeňského malíře J. Stegera (kol. 1670), která jsou k nerozeznání ušpiněna, očistí se chlebovou kůrkou, trhliny se zatmelí a kde je to nezbytně nutno, doplní se scházející vodovými barvami v duchu malíře freska. Jinak zůstane ornamentální výzdoba presbytáře a lodě intaktní, jen se obnoví tónování a bílé ošacení andělů se zlatě olemuje.“

Centrální komise na návrh profesora Riegla nato oznamuje Josefu Kachníkovi, že souhlasí s ohlášeným programem za podmínky, že na freskách nebude ničeho přemalováváno a žádá ho, aby na práci dohlížel. Následuje restaurování presbytáře, jenž byl v nejhorším stavu.

Bylo to především v důsledku zčernání od množství svící, jež byly v předchozích desetiletích ve velkém množství používány k osvětlení nejdůležitějšího chrámového prostoru. Na konci téhož roku 1903 Josef Kachník hlásí Aloisu Rieglovi, že: „opravy byly dle schváleného programu provedeny. Stegrova (!) freska na klenbě presbytáře očištěna tak, že usazený prach a saze byly čerstvými vodními parami změkčeny, nato plochy opatrně omyty dešťovou vodou. Přemalování nebylo nalezeno. Ačkoliv jsou barvy místy vybledlé, je celá malba odspodu (19 m. výšky) jasná a zřetelná. Poněvadž se restaurace maleb malíři Gustavu Přečkovi z Olomouce velmi zadařila, byl vyzván stejným způsobem očistiti neznatelné nástěnné malby bočních kaplí sv. Josefa a sv. Jáchyma. V pravé kapli se objevily krásné freskové obrazy smrt sv. Josefa a „dvanáctiletý Kristus v chrámě“, v druhé „Jáchym a Anna“ a „Zasnoubení Panny Marie“. Dle techniky provedení pocházejí též od Stegera a nebyly natřeny fermeží, jak se mylně domníval konzervátor ve svém díle „Církevní památky umělecké z Olomouce. Oltářní obraz Navštívení Panny Marie od J. Spilenbergera byl očištěn a přetřen makovým olejem, což se dobře podařilo.
Konzervátor dohlédl po čtyřikráte na práci. Probošt vyhověl ve všem intencím Centrální komise. a zasloužil se velice o opravu. Přál by si stejně restaurovati fresku v lodi, nemá však peněz."
Vídeň v odpovědi konzervátorovi bere zprávu na vědomí a oznamuje prohlídku generálního konzervátora Riegla v březnu. Byl-li Alois Riegl skutečně na obhlídce, není známo. Jisté však je, že ještě na jaře 1904 je Josef Kachník zbaven funkce konzervátora Centrální komise a již jako soukromá osoba oznamuje v květnu toho roku, že se pokračuje v restauraci fresek v kupoli, kde je již postaveno lešení. V dopise, odeslaném pár dní nato sděluje, že dle jeho informaci byla tato práce zadána lidem, kteří něco podobného nikdy nedělali, ne restaurátorovi presbytáře. Má obavu ze špatného výsledku. Poněvadž byl před uplynutím pětileté lhůty zproštěn z jemu neznámých důvodů úřadu konzervátora, nemá nyní žádné ingerence, prosí proto o zakročení u J. Excelence.“ Reakce Centrální komise byla ta, že napsala dopis strahovskému opatovi, v němž se: „k vyvarování škod na umělecké hodnotě maleb prosí, aby generál působil na příznivý vývoj věci a zejména aby žádal předložiti program oprav Dr. Kachníkovi, jehož pokyny třeba vyplniti.“ Jak se ovšem v zápětí ukázalo, práce byla opět zadána osvědčenému Gustavu Přečkovi. Svatokopecký probošt pak následně do Vídně sděluje, že „malby nepotřebují restaurování, jen očištění od prachu. Štuková ornamentika se očistí a vytónuje v původním způsobu. Práci bude věnována největší péče.“
Podrobněji bylo možné rozsah Přečkovy opravy sledovat při posledních restaurátorských zásazích, prováděných v letech 2007-2009. Přeček v řadě případů použil rozsáhlé přemalby, jež měly zaretušovat dřívější poškození a zřejmě též předchozí opravy Jana Fabela. K výrazným projevům Přečkovy činnosti patřily například nové květinové festony, napodobující starší předlohy z roku 1732 (například v hladkých plochách stropu hlavní lodi).

Do jaké míry byla Přečkova práce kvalitní se lze dohadovat dle toho, že již v roce 1924 Památkový úřad, navrhuje „za příčinou neodborné a nedostatečné dřívější opravy provésti nové opravy“. Téhož roku přichází na Svatý Kopeček probošt Půda. Ihned začal s čištěním kostela. Od olomouckých hasičů vypůjčenými žebříky dal vyčistit celý kostel od nánosů prachu, šetrnější přístup k výzdobě znamenalo i zavedení elektrického osvětlení baziliky v roce 1926.

Pohled do interiéru baziliky kol. 1905 V rámci příprav na 200. výročí korunovace milostného obrazu započato opět s obnovou interiéru kostela. U Hypotéční banky v Brně byla pro tento účel sjednána vysoká půjčka. Počítalo se s tím, že budou odstraněny syté nánosy barev a interiér bude vytónován ve světlých pastelových barvách s převažující bělobou. Prací byl pověřen malíř Jan Janša z Prahy, obnovu štukové výzdoby provedl olomoucký sochař Josef Hladík.
Malíř Janša již koncem roku 1930 očistil a sfixoval polovinu freskových obrazů na klenbě presbytáře. Ve zprávě Památkového úřadu se praví, že střední obraz je novodobý, malovaný při poslední opravě, některé části obrazů jsou přemalovány, asi tam, kde byly již sešlé. Štuky jsou omyty s poslední polychromie, při tom se odkryly zlacené linky s akantovým listem, provázející hrany štuků. Zjištěny 3 původní tóny polychromie štuků: figurální části bíle, rámování žlutavé, podklad (hladké plochy kleneb) zelenavý. Plastiky na hlavním oltáři, na němž se přebrušuje a leští umělý mramor, místy již značně prodřený, byl původně bílé alabastrovány se zlacením na drapériích, jak bylo sondami zjištěno. Figury andělů na hlavní římse mají rovněž podobným nátěrem alabastrování. Práce na obnově pokračovaly i v zimních měsících, neboť již únoru roku 1931 bylo při prohlídce seznáno, že oprava štuků a maleb na klenbě vyhovuje, zlacení na štukách bylo sice převážně obnoveno, není to však pohledově rušivé. Zlacení původně alabastrovaných plastik na hlavním oltáři bylo smyto, pouze však část původní techniky byla očištěna a přeleštěna, ostatek, kde prý povrch po odstranění zlata byl příliš skvrnitý, byl zatřen kaseinovou barvou nažloutlou, což je patrno až při podrobném prohlížení, v celku to neruší.

Na podzim téhož roku se již intenzivně pracuje na kopuli a ještě v zimě a na jaře roku 1932 práce pokračují v hlavní lodi. Mezi tím rovněž čistí téměř zničenou výmalbu sakristie a na oratořích. V květnu Janša práce dokončil a Památkovému úřadu uvádí: "Obrazy na stropě v lodi byly vesměs neumělou rukou buď olejem aneb temperou, jak se to onomu malíři hodilo, přemalovány. Podařilo se mi přemalování úplně odstraniti, tak že nyní mají mnohem větší uměleckou cenu. V sakristii i na obou oratořích byl malby přímo v havarijním stavu. Stropy byly úplně černé, vodou promáčeny a části omítky odpadlé, tak že bylo nutno některé místa doplniti. Stalo se tak na přání pana probošta Půdy.“
V červnu 1932 se odklízí lešení a v srpnu je renovace téměř hotova. Ze zápisu se dovídáme, že: „Umělý mramor stěn a oltářů přeleštěn, varhany vkusně štafírovány s odstraněním dřívější brutální polychromie soch a dekora. Na freskách kupole a kleneb, která byla při dřívější obnově vnitřku z části přemalována, nezjištěny nové doplňky, pouze nápisy byly zbytečně vyzvednuty a retuš vypadlých míst šla až na hranici přípustnosti.
Zato na oratořích, kde freska v bohatém ornamentálním rámování byla zle poškozena zatékáním, byl dekor takřka obnoven a freska vyretušována, na nátlak proboštův, který tu postupoval v přílišné horlivosti renovátorské samovolně. V sakristii byl rovněž doplněno ornamentální rámování a dekor stěn, ne tak puristický jako na oratořích. Závady byly proboštovi vytknuty, stejně malíři, který byl od podobného počínání varován; oba se hájili, že věc provedli bona fide".
Práce pak ještě pokračovaly v jedné z jižních bočních kaplí a rovněž na Svatých schodech, kde byl malíř důrazně vyzván k největší zdrženlivosti v retuších a opravě poškozené ornamentální výzdoby a probošt požádán, aby nenaléhal na restaurování neslučitelné s památkovými požadavky.

Po opravách zůstala nejen pěkně vyčištěná bazilika, ale též dluh, který činil 600 tisíc prvorepublikových korun. V době hospodářské krize stál strahovský opat před těžkým rozhodnutím. Oddlužení se pak mj. řešilo odprodejem obrazu Růžencové slavnosti ze sbírek Strahovské obrazárny československému státu.

Pozoruhodné je, že v polovině válečného roku 1940 byly prováděny opravy kaplí sv. Norberta, Augustina, sv. Pavlíny a Andělů strážných, na něž se nedostalo ve 30. letech. Malířské práce prováděl Otto Stritzko, jenž převzal ateliér předchozího restaurátora Janši, na štukatérských pracích pokračoval olomoucký Josef Hladík. Vyúčtování dotace Ministerstva školství a národní osvěty z r. 1941 na opravu činilo 560.000,- korun. Stritzko pro následující rok požadoval příděl zlata v rozsahu 60 m čtverečných. V srpnu roku 1943 referovaly Lidové noviny,"že pro obnovu kostela na Sv. Kopečku bylo spotřebováno 70 knih zlata".

Poslední větší oprava pak následovala po tragické noci 6. 5. 1945, kdy při bombardování došlo k vážnému poškození jižní věže a střechy chrámu včetně proražení kopule. Přitom byla poškozena štuková výzdoba a malba se scénou Izák s Rebekou. Ještě v létě téhož roku se započalo s opravou poškozené baziliky. Do poloviny následujícího roku zde opět pracoval Otto Stritzko, firma sochaře Hladíka a pozlacovačská firma Kubeček.

V osmdesátých letech dvacátého století pak provedla důkladnou restauraci Handkeho fresek v oratoři paní akademická restaurátorka Renana Bartoňová.

Po návratu premonstrátů na Svatý Kopeček roku 1990 bylo se restaurovala umělecká výzdoba varhanního kůru včetně nástěnné malby a štukové výzdoby. Průzkum a restaurování maleb a štukové výzdoby prováděla ak. mal. Miroslava Trizuljaková.

Jistou záhadou je, že restaurátoři se při své práci v klenbách kaplích v letech 2008-2009 setkali s určitou technickou anomálií, totiž s olejomalbou, jež kopíruje Stegerův rukopis, avšak je z mladší doby. Roku 1932 se ve zprávě píše, že: "uvnitř kostela pracuje se na jedné z jižních bočních kaplí, kde se čistí štuky a obrazy na stěnách a v klenbě malované olejem přes patrně zničená původní freska dle dohadu proboštova Matthauserem, který tam pobýval.“

Otto Stritzko v roce 1941 poznamenává, že "sondami zjistil, že pod novou malbou se nezachovalo původní fresko. Na stěnách kaplí jsou rovněž obrazy olejové z r. 1864, opět přemalby Stögrových fresek."

Z obou sdělení by pak vyplývalo, že tuto necitlivou a destruující úpravu by měl provést Josef Mathauser roku 1864. Mathauser by ji ovšem musel provést ve svých osmnácti letech, což je dost málo pravděpodobné. Spíše by šlo o jeden z prvních pokusů novodobého restaurování koncem 19. století, jež měla zachránit vlhkostí nenávratně odcházející fresky. Faktem však je, že onen Mathauser byl v devadesátých letech 19. století „pachatelem“ olejem přemalovaných fresek v ambitových kaplích na Svaté Hoře a Mathasuer se mj. pohyboval též v okruhu premonstrátů, konkrétně u tepelského kláštera. Snad se dalším studiem archivních materiálů podaří tuto malou záhadu objasnit.

Poslední rozsáhlá restaurace interiéru baziliky probíhala v letech 2007- 2009. Více informaci ZDE.

Stručná rekapitulace jen části z oprav ukazuje, jak velmi se v toku času mění vzhled této mimořádné umělecké památky Moravy. Každá oprava s sebou také přináší úpravu. Tu větší, tu menší. Vždy je však vedena snahou po znovuzrození, přeměnu v již vyřčeném „bona fide.“